Navzdory faktu, že tábor míru a socialismu vyrobil, jak se chlubil, více tun oceli, než váleční štváči z Wall Streetu, v oblasti mikropočítačů poněkud zaspal. Po téměř deset let probíhala na tom proklínaném Západě revoluce. Novináři i papaláši si všímali každého bezdomovce pod mostem, ale že jim v novém a důležitém oboru – mikropočítačích – nějak ujíždí vlak, to bylo po dlouhý čas pod jejich rozlišovací schopnosti. Až v první půli osmdesátých let dospěli k názoru, že je třeba dohnat a předehnat ten prohnilý kapitalismus i ve výrobě nové mikroprocesorové techniky.

Ten důvod zaostávání tkvěl jednak ve skutečnosti, že spotřební průmysl byl vždy považován za méně důležitý, no a především v trpkém faktu nedostatku valut. Zkrátka, nebylo jen tak možné nakoupit součástky zpoza železné opony a složit z nich počítač či cokoliv jiného. Musely se primárně využívat domácí díly, což byla právě ta potíž.

Typický začátek – plagiátorství

Naše Tesla začala základní kámen téměř všech domácích mikropočítačů – MHB8080, tedy kopii slavného Intelu i8080 – produkovat až ve chvíli, kdy se celý vyspělý svět už dávno přeorientoval na výrobu modernějších mikroprocesorů. Tato kopie přitom vznikla dost originálním, ovšem pro tuto dobu naprosto typickým způsobem – po odbroušení keramické destičky byl procesor mikrometr po mikrometru pod mikroskopem okopírován. Ještě později se podařilo východoněmeckým soudruhům vytvořit svůj „vlastní“ Z80.

Bohužel, začátky našich mikropočítačů byly poznamenány nejen nedostatkem součástek, ale i literatury, technologie a organizačních schopností systému, který schopným jedincům často házel klacky pod nohy. Ačkoliv se režim velmi snažil o maximální unifikaci a výrobu pouze jednoho či dvou typů nějakého produktu, v oblasti mikropočítačů naprosto selhal. Díky tomu u nás vzniklo až příliš velké množství navzájem zcela nebo jen částečně kompatibilních typů mikropočítačů, přičemž počet vyrobených kusů se počítal na pouhé tisíce.

Pro takto malé počty se nevyplatilo vyvíjet speciální obvody, jako byla třeba ULA v ZX Spectru či sada zákaznických čipů v Atari. Veškerou podpůrnou logiku bylo proto nutné vytvářet z diskrétních součástek pochybné kvality. Zatímco západní svět byl schopen vyrábět mikropočítače v obrovských statisícových sériích pomocí automatické technologie Surface Mounting, u nás se desky osazovaly a pájely ručně, což se pochopitelně podepisovalo na kvalitě výroby, spolehlivosti a nakonec i na ceně. A tak, zcela paradoxně, i když jsme tehdy výší domácích platů patřili k hodně rozvojovému světu, nedokázali jsme při této výrobě „na koleně“ vyrobit levný mikropočítač. O kvalitě nemluvě.

1982 – tehdy to začalo

Zrod mikropočítačů v Československu se dá vysledovat do roku 1982, kdy na sobě zcela nezávisle vznikly hned dva rozdílné mikropočítače. Tím prvním byla kopie zahraničního mikropočítače, která se postupně rozrostla v modulární systém pro potřeby automatizace v průmyslu. Za jejím vznikem stála dvojčata Tomáš a Eduard Smutní. Ti si svou práci na mikropočítačích rozdělili velmi pragmaticky – Eduard se věnoval hardwaru, zatímco Tomáš pro tento hardware vyvíjel software.

Jejich mikropočítačová anabáze začala počátkem osmdesátých let, kdy měl Tomáš možnost získat dokumentaci pro izraelský vojenský počítač Elbit. Eduard zajistil její okopírování a následně díky její inspirace postavil jednodeskový počítač JPR-1, což byl základ modulárního systému s až patnácti deskami, od rozšíření paměti, přes řadiče pružných i pevných disků po specializované desky pro průmyslové využití.

Tato koncepce byla postupně zdokonalována, až v roce 1982 dospěl vývoj k systému zvanému SAPI-1 (Systém Automatického Pořizování Informací), jak byl počítač na poslední chvíli přejmenován. Paradox tkvěl i ve faktu, že jeho detailní schémata byla (v časopise Amatérské rádio) uveřejněna dříve, než se podařilo rozjet výrobu. To byla zkrátka neuvěřitelná socialistická realita, kdy v různých firmách a ústavech započal vývoj rozšiřujících desek a softwaru pro systém, který ještě neexistoval. Během zhruba tří let se z původně celkem jednoduché koncepce stal velmi kvalitní stavebnicový systém, schopný provozu CP/M, nabízející programovací jazyk Mikrobasic a možnost připojení mnoha dalších a dalších rozšiřujících karet, kterých díky detailní dokumentaci vznikly snad stovky. Tento úspěšný systém byl i nadále rozvíjen a to až do počátku devadesátých let.

PMI-80 – první československý mikropočítač

Prvním, zcela originálním československým mikropočítačem, se stal v roce 1983 PMI-80 (Piešťanský Mikropočítač Intel), vyráběný Teslou Piešťany. Velmi připomínal první kroky firmy Sinclair – MK 14 či technologický demonstrátor MOS Technology KIM-1, ovšem vznikl o pět let později. Jeho autor Roman Kišš měl smůlu na špatný původ – otec soukromník, který tajil před státem své příjmy, děda skrývající před bdělým okem Strany a vlády své zlato.

Oba tedy zcela dle tehdejšího práva skončili za mřížemi. My to dnes asi nechápeme, ale z tehdejšího úhlu pohledu bylo samozřejmé, že s takovýmto profilem měl Kišš zakázáno studium a v podstatě se od něj očekávala existence bez ambicí a bez vzdělání. On se tomuto osudu ale vzepřel a díky rozsáhlému samostudiu se z něj stal jeden z našich nejvýznamnějších odborníků na elektroniku a počítače.

Po mnoha vynálezech a zlepšovácích v této oblasti se v Tesle Piešťany na koleně pustil do konstrukce mikropočítače. Měl štěstí, že tehdejší ředitel podniku tomuto záměru fandil. Navzdory naprostému nedostatku literatury a základních součástek se podařilo vytvořit velice jednoduchý mikropočítač, který se stal prvním relativně dostupným v tehdejším Československu a navzdory své omezené použitelnosti ihned vzbudil zájem jak průmyslových podniků, tak ve školství.

Primárně se používal k výuce programování ve strojovém kódu, ovšem vzhledem k naprostému nedostatky byl prý použit i k řízení průmyslových strojů, k čemuž původně nebyl určen. Vzhledem k bídné kalkulačkové klávesnici a složité editaci se na něm opravdu špatně pracovalo, na druhé straně ale byl minimalistický a umožňoval snadné pochopení celkové funkčnosti. Program se nejprve napsal na papír, poté se z assembleru ručně převedl do strojového kódu a klávesnicí zapsal do paměti.

Daly se na něm demonstrovat jen jednoduché školní úlohy, ovšem Tesla Piešťany pořádala dokonce i kurzy, kdy si účastníci nejprve svůj počítač sami ze součástek sestavili a následně se jej naučili programovat. Díky tomu bylo možné výtečně demonstrovat mikroprocesorovou techniku.

Zhruba ve stejné době se objevil podobný školní mikropočítač TEMS 80-03A, který měl podobnou koncepci, jako PMI-80, ovšem vzhledem ke školnímu zaměření nabízel i integrovaný malý reproduktorek, elektromotorek a výstupy na potenciometr, což vše bylo možné mikropočítačem ovládat a osvojit si tak základy automatizace s pomocí takového nástroje. Počítač dokonce v roce 1982 získal zlatou medaili na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně.

Roman Kišš už ale v době uvedení PMI-80 na trh (což je při velmi omezené nedostatečné produkci a neexistenci skutečného trhu v tehdejším Československu poněkud nadnesené tvrzení) pracoval na dalším, mnohem vyspělejším počítači a to společně se Štefanem Tóthem. Už na výstavě Elektronizace a automatizace 83 byla k vidění bílá prototypová krabička, nicméně na vlastní produkci se muselo ještě dva roky počkat, o rok později vznikl pouze další prototyp.

PMD-85 – inspirováno HP 85

Roman Kišš se inspiroval počítačem Hewlett Packard 85, tedy skvělým a lehce rozšiřitelným strojem s kvalitní klávesnicí, integrovaným monitorem a tiskárnou. Výsledkem jeho práce se stalo PMD-85, které svůj pravzor moc nepřipomíná. Byl to počítač určený pro školy a laboratoře a patřil k nejlepším a nejdostupnějším, které u nás vznikly. Inspirace HP 85 tkvěla v interpretru Basicu, který si Kišš „vypůjčil“ a na čtverečkovaném papíře ručně přepsal do strojového kódu procesoru MHB8080. I tento počítač poznamenala tvorba na koleně.

Například Basic byl dodáván ve zvláštním odpojitelném modulu, protože jeho paměti EPROM byly z důvodů vzácnosti pouze nejnižší jakosti a nemohly být proto připojeny přímo na sběrnici procesoru. Při vývoji se musel Kišš spojit s podnikovým lékařem, pomocí jehož rentgenu je vymazával. Všechny čipy v počítači byly osazeny v paticích, neboť čipů byl zoufalý nedostatek. Patice umožňovaly vyrobit základní desky na sklad a osadit je čipy, jakmile budou k dispozici. Paměť RAM o velikosti 48 kB musela být sestavena ze sovětských 1kB čipů, neboť jiné nebyly k mání. Řešení to bylo drahé, nespolehlivé a primitivní, ovšem tehdy se zkrátka jednalo o realitu.

Kišš chtěl PMD dále vylepšovat a vytvořil dokonce návrh integrovaného čipu, který by výrazně zjednodušil celou konstrukci. Podobal se čipu ULA, základnímu kameni ZX Spectra, nicméně jeho výroba by se pro relativně malé série nevyplatila a vše zůstalo jen na papíře. Postupným zlepšováním vznikly další verze – PMD 85-2 a 85-3, které dokonce nabízely i barevný výstup. Vzhledem k tomu, že většina uživatelů se s tímto mikropočítačem setkala pouze v zapojení s černobílým televizorem Merkur, tak téměř nikdo netušil, že PMD 85 nějaké barvy umí.

PMD a jeho klony

Zdařilá konstrukce PMD 85 (které se nejprve vyrábělo v Piešťanech, posléze v Bratislavě) vedla ke kopírování, takže vzniklo hned několik jeho klonů, které s ním více méně byly kompatibilní. Bohužel, kompatibilita byla pouze částečná, takže nebohý uživatel neměl nikdy jistotu, zda software z PMD na jeho stroji pojede. Na druhé straně bylo softwaru tak zoufale málo, že se nejednalo o plýtvání potenciálem programátorů. Na vývoji jednoho z klonů – Didaktiku Alfa – se Kišš sám podílel, objevil se i Didaktik Beta a následně Maťo. To měl být domácí počítač, ořezaný z už tak jednoduchého PMD.

Na rozdíl od PMD, které nabízelo výměnný ROM modul a modul rozhraní, k němuž bylo možné (když jste byli hodně šikovní) připojit nějaké to laboratorní zařízení, k Maťovi jste zapojili jen kazetový magnetofon (pro nahrávání softwaru) a televizi. Maťo se dokonce prodával i jako stavebnice, ale to v roce 1989 byl už nápad patřící minulosti. Přeci jen, ty tam byly roky 1980-81, kdy Clive Sinclair takto prodával své počítače.

Poněkud známějším klonem PMD byl Zbrojováček, tedy Consul 2717, produkt brněnské Zbrojovky. Tento počítač se kromě PMD inspiroval i Macintoshem – ne, neděste se, pouze prvkem integrace počítače do monitoru, jinak neměl s produktem firmy Apple nic společného. I ten vznikl v roce 1989 a byl cílen jako počítač do škol, nabízel možnost instalace počítačové sítě a možnost stahování softwaru ze řídícího počítače, k němuž byla připojena dvojice disketových jednotek. Jeho klávesnice, na rozdíl od většiny tehdejších našich mikropočítačů, byla i pohodlná – respektive, aspoň se tak ve své době jevila.

IQ 151 – všemi proklínaný stroj

Druhým základním kamenem tehdejšího školství byl počítač IQ 151, který vznikl v podniku ZPA Nový Bor. Jednalo se o velkou oranžovou mrchu, jejíž kulaté klávesy proklínali všichni, kdo s nimi přišli do styku a pocítili nutnost z různých důvodů na nich napsat více než pár řádek. Na jedné straně je fakt, že tento počítač je pro svůj poněkud nevábný zevnějšek a nespolehlivost podceňován – jeho koncepce s možností připojení až pěti modulů byla velmi pokroková a připomínala Apple II či BBC Micro.

Díky připojitelným modulům bylo možné počítač „naučit“ práci s jemnou grafikou, novými programovacími jazyky atd. Bohužel to bylo více než vyváženo mnoha nedostatky. Počítač trápila spousta problémů, které jinde neexistovaly. Například se přehříval – monitor nesměl zakrývat větrací průduchy. Učebna vybavená několika oranžovými monstry se dokázala spolehlivě vytopit sama. Klávesnice byla kapitolou sama pro sebe, vzhledem k naprosto nevhodně umístěnému tlačítku Reset si nebozí programátoři pravidelně mazali své neumělé výtvory. Člověk mohl mluvit o štěstí, když se mu podařilo něco složitějšího napsat, uložit a posléze opět nahrát z magnetofonu.

Počítač se primárně používal k výuce programování a díky zásuvným modulům představoval velmi šikovné a pro zdejší počítače neobvyklé řešení, nabízející různé zajímavé možnosti rozšiřování. Existovaly pro něj moduly pro připojení počítačové sítě, disketové jednotky či třeba dálnopisu, ovšem vše trpělo nedostatkem softwarové podpory a jednalo se v podstatě o raritní záležitosti pro pár šťastlivců, tvořené na koleně, jak bylo v této době dobrým zvykem. Kromě toho, iniciativu bohužel brzdil i režim – na katedře Matematicky-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy vznikl například disketový systém AMOS doplněný jazykem Pascal, ale ten se neprosadil, neboť neměl to správné posvěcení od nejvyšších míst.

I proto učení programování na IQ 151 znamenalo především ovládnutí Karla (Basic se učil až později, protože byl považován za velmi náročný). Malého „robotka“ Karla, kterého na monitoru představovala šipka, jste učili různé nové příkazy, sbírání značek, hledání cesty a podobné kratochvíle, které upřímně řečeno nikoho nebavily.

Když počítač, tak jedině ve Svazarmu

Všechny tyto počítače ovšem nebylo možné jen tak koupit někde v obchodě. Jejich prodej „normálním“ lidem se neplánoval, měly být dodávány pouze školám, nebo organizacím, které pořádaly počítačové kurzy – v první řadě to znamenalo Svazarm. Tento „Svaz pro spolupráci s armádou“ představoval pro mnoho tehdejších nadšenců jedinou možnost, jak provozovat nějaký ten náročnější koníček – skákání s padákem, střelbu na střelnici či třeba práci v počítačovém kroužku. Pokud jste si tehdy z nějakého důvodu chtěli zakoupit PMD 85 či IQ 151, nezbývalo vám, než zorganizovat fingovaný nákup přes nějakou organizaci. To však byla cesta nelegální a riskantní, kromě toho překvapivě drahá.

Už od roku 1983 se totiž v našich luzích a hájích objevovaly mikropočítače západní provenience. Obvykle byly prodávány v obchodech TUZEXu, což byla obchodní síť v nichž jste mohli nakupovat západní zboží za Tuzexové poukázky, lidově zvané „bony“. Bony jste získali buď prací na proklínaném Západě, kdy vám je stát po návratu vyměnil za valutovou měnu. Případně jste je mohli paradoxně získat i za práci v Sovětském Svazu – evidentně se jednalo o motivaci, aby tam vůbec někdo pracovat chtěl. Třetí, nejobvyklejší variantou, bylo nakoupit si je u vexláků, kteří je získávali kdovíjak pochybnými kanály.

Japonský samuraj dobývá Československo

V roce 1983 se prvním takto prodávaným počítačem stal japonský Sord M5, který nikde díru do světa neudělal, a jsou zmiňovány jen dvě země, kde se ujal – kromě mateřského Japonska je to bývalé Československo. U nás měl úspěch nepochybně proto, že nic jiného tu v této době nebylo k mání. Zhruba od roku 1986 se v těchto obchodech objevovaly jako první vlaštovky jak počítače firmy Sinclair, tak i firmy Atari – Atari 600 a 800XL, později i Commodore C64.

V běžné maloobchodní síti jste na takové počítače narazili jen ve výjimečném případě. Jejich cena nebyla právě nízká – Sord M5 vás přišel na hezkých 1 600 TK, zatímco Atari 800XL na 1 050 TK. Jedna tuzexová koruna přitom odpovídala přibližně pěti normálním korunám, no a průměrný plat tehdy činil asi 3 000 Kčs. PMD 85 se v této době přitom prodávalo organizacím za cenu přes 20 000 Kčs! Nelze se proto divit, že velká většina tehdejších nadšenců dala přednost západní technice.

Problém, že československé mikropočítače nebylo možné pořídit v obchodech, se v roce 1985 pokusil vyřešit Eduard Smutný. Spolu s kolegy Janem Bastlem a Jiřím Merclem vytvořil mikropočítač Ondra. Ten byl nazván dle syna pana Smutného, jenž trpěl mozkovou obrnou a mačkání kláves na počítači mu pomáhalo rozvíjet motoriku prstů. Mikropočítač byl silně inspirován Sinclairem ZX81, ovšem nabídl jemnou grafiku 320 × 240 bodů. Klávesnice měla pouhých 37 kláves a tak bylo nutné používat čtyři přeřazovací tlačítka pro psaní čísel, velkých a malých písmen, diakritiky a grafických znaků. Právě velmi nevhodná klávesnice se nakonec podepsala na neúspěchu.

SAPI 86 a klony ZX Spectra

Ve stejném roce jako Ondra byl stvořen i PC XT kompatibilní SAPI 86, což byl opravdu významný úspěch Eduarda Smutného. Ten nevěřil na smysluplnost vývoje nějakých domácích počítačových platforem, které jsou nekompatibilní s čímkoliv ostatním. Na platformě PC mu nejvíce vyhovoval fakt, že se dala zrealizovat pomocí domácích součástek. Softwarová základna pak byla samozřejmě obrovským přínosem, ačkoliv drtivá většina tehdejšího softwaru byla pořízena pirátských způsobem.

Kromě systému SAPI vznikla v roce 1986 v podniku ZVT i řada počítačů PP. I tyto počítače byly určeny pro profesionální využití ve firmách či v armádě a ne pro domácnosti. Již první PP-01 byl velmi originální díky jemné grafice 256 × 256 bodů v osmi barvách. Poslední z této řady, PP-06, už byl šestnáctibitovým strojem s MHB 8088 (což byla opět kopie Intelu) a dokonce i matematickým koprocesorem.

Kopie ZX Spectra

V roce 1987 se firma Didaktik Skalica oprostila od vlastního přístupu a rozhodla se jednoduše okopírovat ZX Spectrum, což zcela zapadalo do koncepce nahradit západní výpočetní techniku domácí produkcí. Hůře se to realizovalo. Zatímco mikroprocesor Z80 šel zakoupit vcelku bez problémů, horší to bylo s obvodem ULA, který jeho autor, firma Ferranti, neprodala jen tak někomu. Výrobcům klonů pak v žádném případě.

Řešení, které se nakonec našlo, bylo neskutečné. Didaktik Skalica oznámil firmě Ferranti, že je servisní firmou pro ZX Specturm v Československu, a z toho titulu mohl nakoupit mnoho tisíc originálních obvodů. Pozdější verze ale z cenových důvodů používaly kopii ULA vyrobenou v Sovětském Svazu.

Didaktik Skalica vyrobil několik verzí těchto počítačů, pozdější dokonce s integrovanou disketovou jednotkou, nicméně to už se psal rok 1992 a osmibitové počítače už vyklízely pole svým výkonnějším bratříčkům. Navzdory této pokročilé době však právě počítače ze Skalice představovaly poslední vzepětí už překonané osmibitové platformy a pro mnoho uživatelů znamenaly možnost, jak zpracovávat texty, účetnictví, databáze, školní příklady. Počítače PC byly v této době stále velmi drahé.

Samostatnou kapitolu pak představovaly počítače vyráběné v JZD Slušovice, které těžilo z velice specifické socialistické ekonomiky. Díky dobrým stykům mělo přístup k západním součástkám, z nichž sestavovalo PC či CP/M kompatibilní počítače a velice draze je prodávalo domácím podnikům. Vzhledem k tomu, že ty pro nákup ze zahraničí potřebovaly devizové rezervy (československá koruna nebyla volně směnitelná), zatímco při koupi ze Slušovic jim stačila naše měna, tak se Slušovice na pár let staly nesmírně úspěšným státem ve státě. Obchody zde překypovaly nabídkou a člověk si připadal jako na Západě. Celá tato sláva skončila po revoluci.

Omezený výběr příslušenství

Slušovice své počítače prodávaly pod značkou TNS. To byla zkratka pro „Ten Náš Systém“, což nepotřebuje komentář. Kromě nesmírně drahých klonů PC nabízely pro školství počítače TNS HC 08 a s procesorem Z80 a šestnáctibitový TNS HC 16 s i8086. Vzhledem k tomu, že oba se objevily až poslední léta před revolucí, nestačily se dostatečně uchytit a po pádu komunismu vyklidily pole západní technice. Jinak ale patřily k tomu lepšímu, na čem bylo možné učit se programovat, nabízely kvalitní klávesnici, počítačovou síť a mnoho portů včetně možnosti používat modem.

Nedostatek komponent a nutnost vyrábět na koleně poznamenala nejen počítače, ale i periférie, což v této době znamenalo především tiskárny či souřadnicové zapisovače (nic jiného v tehdejších podmínkách neměl běžný člověk možnost zakoupit). Objevily se například i obecným lidem velmi požadované joysticky či speciální magnetofony pro nahrávání dat, ovšem vše trpělo nekvalitní výrobou a šetřením. Tento nedostatek periférií vedl k improvizaci i k jistému pozitivnímu přínosu k všeobecné vzdělanosti počítačového lidu.

Na rozdíl od dnešní doby, kdy ani většina nadšenců netuší, jaké jsou detaily zapojení toho či onoho portu, tehdy takové vědomosti byly téměř nutností. Pokud jste například chtěli k počítači připojit nějakou složitě sehnanou tiskárnu, tak jste se bez něčeho takového prostě neobešli. Dokonce se tehdy i prodával joystick, který neměl žádný standardní konektor, ale pouze vyvedené jednotlivé kabely – předpokládalo se, že kupující si konektor osadí dle používaného počítače. Jedním z vrcholů byla stavebnice počítačové myši, kdy místo kuličky byl použit pingpongový míček, který jste před zabudováním museli pro větší váhu naplnit voskem…

Nelze popsat všechny výdobytky socialistické techniky, z nichž některé byly i velmi solidní, například zapisovače řady Aritma či tiskárny Gamacentrum. Něco takového si však pro domácí použití nikdo nemohl dovolit a to nejen z finančních důvodů, ale především proto, že to nebylo k dostání. Zastavíme se pouze u dvou produktů, relativně běžně dostupných v obchodní síti. Prvním byl slavný plotter Merkur Alfi, což byla geniální věcička zkonstruovaná ze stavebnice Merkur. Návod na jeho stavbu uveřejnil jeho autor Ing. Doval jako seriál v časopise VTM, kde byl jednak seznam potřebných stavebnic k jeho stavbě (mimochodem – nedostatečný) a dalších nutných komponent (například krokových motorků), které si případný stavitel musel nejprve poshánět. To neznamenalo jednoduchý problém.

Posléze se ale Alfi začal prodávat i jako stavebnice se všemi potřebnými částmi v jedné krabici. Sestavit jej ovšem neznamenalo triviální záležitost, nehledě na nezbytnou nutnost dát do kupy i obslužný software – výrobce uváděl v manuálu výpis programu v assembleru pro ZX Spectrum, pokud jste měli počítač jiný, museli jste zkrátka hodně umět. Nicméně, i ono pořízení Alfiho znamenalo dost shánění, od teorie k praktickému nákupu v obchodě dělila zájemce nedostatkovost a podpultovost dotyčného unikátního výrobku.

Splašený hřebík

Jediné, co bylo od roku 1989 celkem bez problémů k dostání (za 1 500 Kčs), byla tiskárna BT 100. Mimo pamětníky si snad nikdo nedokáže nic podobného představit. Dnes považujeme za samozřejmost laserové, nebo aspoň inkoustové tiskárny. Dříve kralovaly rachotící jehličkové stroje, jejichž kvalita tisku se posuzovala dle počtu použitých jehliček v tiskové hlavě. Mít jich tam 24, to byl sen mnohých, my chudší jsme se zmohli na devět a byli jsme rádi. Pro tiskárnu BT100 bylo ale i oněch devět příliš. Ve stanici mladých techniků v Berouně si řekli, že v rámci maximálních úspor a jednoduchosti je třeba počet jedniček optimálně zmenšit, no a dali se do toho opravdu z gruntu. Menší počet než jimi zvolený se v jehličkové tiskárně použít nedá. Jedna jehlička (díky níž se tiskárně přezdívalo „splašený hřebík“) měla co dělat, aby ten tisk nějak zvládla.

Kdyby jenom to. Každý pamětník jehličkových tiskáren ví, že v normálních výrobcích tohoto typu se používala barvící páska, stejně jako ve starších psacích strojích. Tiskárnu BT100 by ale ani ten největší optimista neoznačil za normální, proto – opět v rámci optimalizace nákladů – došlo ke zvolení naprosto originální varianty. Používal se obyčejný kopírák, přičemž „hřebík“ bušil do popisovaného papíru, vlastní kopírák ležel nad ním, jinak by skončil rozedraný jako řešeto. Tato volba měla paradoxně i svou výhodu – pomocí barevných kopíráků se dalo tisknout barevně, což tehdy všechny šokovalo. BT100 mohla být díky tomuto faktu i populární, nebýt zatížená jinou stěžejní nevýhodou – velmi nízkou rychlostí tisku. Jeden list papíru se tiskl přibližně deset minut, což i na tu dávnou dobu bylo poněkud mnoho.